sobota 25. října 2014

Poslední slovo Pia X. k modernismu

 Poslední slovo Pia X. k modernismu

Na sklonku minulého století a v prvním desetiletí nynějšího věku začal se ve Francii a Itálii, zčásti také v Anglii a Německu i jinde šířit směr racionalisticko-evolucionistický ve filosofii a theologii, označovaný pak jako t. zv. modernismus. Tvrdil jako Kant, že člověk nemůže nic z věcí náboženských a nadpřirozených rozumem poznati, víra že nevyplývá z logického závěru, nýbrž jedině z citu, instinktivním puzením. Všechno prý se vyvíjí: víra, dogmata, kultus, církev a proto je změnitelné. Církev prý má při tom snahu konservativní, laická živel je silou pudící k většímu vývoji. Víra je oddělována zcela od vědy. Odlišován by „Kristus historický“ od „ Krista v náboženství“ a jiné bludy. Ty se začaly projevovati v apologetice, filosofické noetice, exegesi Písma sv. a dogmatice. Strhnouti se dali někteří profesoři bohoslovných věd, zvláště Tyrell (zemřel r. 1909) a Loisy (zemřel 1940) na poli exegese, Houtin na poli dějin, Blondel a j. v apologetice a pod. Modernismus prohlašoval také filosofii sv. Tomáše za zastaralou a jen vývojovou etapou a chtěl uplatňovati v katolické vědě t. zv. moderní filosofii. Chtěl, aby se omezily vnější náboženské úkony, změnu vlády církevní po stránce disciplinární i dogmatické „v duchu demokratickém“, laikům mělo se dostati podílu na řízení Církve. A nechyběl i požadavek zdobrovolnění celibátu. To jsme ostatně slyšeli v různých variantách v letech blouznění a varu po světové válce.
Papež Pius X. zasloužil se o Církev nesmírně svou rozhodností, jakou se postavil proti bludům. Ať už je to alokuce ke kardinálům 17. dubna 1907, nebo z jeho nařízení vydaný dekret „Lamentabilisane exitu“ kongregace sv. obřadu 3. července toho roku, shrnující v 65 thesích bludné nauky a zavrhující je, instrukce „Recentissimodecreto“ vylučující z úřadu představené semináře a učitele v nich, podlehli-li bludným naukám. Rozborem a komentářem nauk zakázaných (sylabem) v dekretu „Lamentabili“ je encyklika „Pascendi Dominici gregis“ z 8. září 1907. Staví se rozhodně proti modernismu, vědecky jej rozebírá a vyvrací a stanoví obranu proti němu. Protože přes všechna opatření vyskytovaly se výstřelky modernistů ještě v r. 1910, vydal papež před 30 lety dne 1. září motu proprio „Sacrorumantistitum“, v němž papež znovu shrnuje obsah encykliky „Pascendi“ o studiu a výchově v seminářích, o volbě profesorů a představených, zamezení četby a rozšiřování děl modernistických, o volbě představených a profesorů v seminářích, o církevní censuře, zákazu čtení politických listů v seminářích, a připuštění z ostatních časopisů jen těch, které jsou četbou k roznícení víry a zbožnosti, přinášejí náboženské zprávy, rozhodnutí a ustanovení sv. Stolice – ve smyslu výkladu sekretáře kongregace konsistorní kardinálu Vaszarymu písemně na dotaz učiněném. Toto motu proprio bylo poslední ranou modernismu, která vyšla z neochvějné ruky Pia X.
Dnes neohrožuje církev modernismus. Ti, kteří podle slov Pia X. byli stoupenci „snůšky bludu, tím nebezpečnějšího, že hlasatelé jeho jednají opatrně, aby sice nebyli z Církve vyobcováni, ale přece jen mohli při svém přesvědčení setrvati, odešli nebo byli vyloučeni z Církve anebo se podrobili. Letos zemřel 1. července Alfred Loisy, kdysi profesor exegese, hebrejštiny a Písma na katolickém institutu v Paříži, ve věku 83 let. Byl označován tiskem za „otce modernismu“. Byl r. 1908 exkomunikován, v r. 1932 všechny jeho spisy stiženy indexem. Jeho třísvazkové memoiry ukazují, jak ztroskotal v přehnané víře v exaktní vědy, ve zbožnění lidského rozumu, v možnost autonomní morálky, opřené jen o sebehodnocení a uspokojení nad sebou. V pamětech přiznává, že byl jednostranným při posuzování slabostí katolicismu. V r. 1906 už nevěřil, ale ještě celebroval mši sv. a přiznává, že cítil, že dělá komedii. Chtěl zachrániti morálku rozbitím dogmat, myslil, že úkol Církve jako vychovatelky lidstva je skončen. Modernismus ztroskotal a Loisy to pak uznal. Praví ve svých „Chosespassées“ (Věci minulé): Méně rozumu a více náboženského nadšení – to mohlo zachrániti modernistické hnutí od rychlého úpadku.
„Osservatore Romano“ praví výstižná slova při této příležitosti: Každý život končí tajemstvím, do neutrálního pásma mezi časem a věčností ještě nikdo nevnikl. Zůstává nám jen naděje na bezmezné milosrdenství Boží, které mu ukáže, že takový způsob vědy je opravdový, který tak nadaný theolog na zemi myslil že musí potírati. – Pier G.   
Zdroj:NA HLUBINU ročník XV. číslo 7 (1940)
Zpracoval: D. Grof