neděle 26. října 2014

Novus Ordo Missae není neomylný


Novus Ordo Missae není neomylný
Msgr. Richard Williamson
Neomylnost je složitou otázkou, ale je otázkou, v níž bychom se měli snažit vidět jasně. Kupříkladu můj kamarád, který normálně není žádným přítelem Novus Ordo, byl nedávno kvůli argumentu neomylnosti Církve napůl přesvědčen, že Novus Ordo je katolický a přijatelný. My samozřejmě víme – a on to ví – že dokonce i ve svém latinském textu je Novus Ordo dvojznačný, ekumenický a nepřijatelný, ale jak ho mohl argument o neomylnosti na chvíli oklamat?
Po pravdě je učení Matky Církve o své vlastní neomylnosti v jemné rovnováze, kterou lze snadno vychýlit. Její neomylnost, nebo neschopnost mýlit se, se dá snadno podcenit nebo přecenit. V minulém století, kdy Církev čelila zednářům a liberálům, kteří podkopávali její autoritu, definoval papež Pius IX. v roce 1870 papežskou neomylnost „ex-cathedra“ a tato definice působila jako poslední záchranná kotva pro katolíky rozhoupané v bouři liberalismu. V tomto století však historie může vydat svědectví, že přeceňování papežské neomylnosti katolíky, kteří slepě následují papeže, poškodilo Církev tolik, jako její podceňování ze strany jejich nepřátel.
Neomylnost Církve je v jemné rovnováze mezi dvěma velkými principy. Církev, stejně jako její Pán, je Božská i lidská. Na jedné straně požívá Boží ochrany a Božích příslibů, že nemůže selhat. Na druhé straně je složena z hříšných lidí, jejichž svobodu Bůh respektuje, a tak příslušníci Církve mohou vážně selhat, jako když papež v roce 359 exkomunikoval sv. Atanáše. Tato svoboda příslušníků Církve, kdy mohou takřka zničit Církev je velkým důkazem Božího respektu ke Svému stvoření, ale Bůh nikdy nemůže dovolit, aby dosáhla bodu, kdy by došlo k úplnému zničení Jeho Církve. Pokud by to dovolil, pak by porušil Svůj vlastní slib, že bude se Svou Církví až do konce světa (Mt. 28:20). Proto na konci světa Antikristovo pronásledování sice takřka vyhladí víru – Lukáš 18:8 – ale Církev bude stále existovat. Církev nemůže úplně přestat fungovat. To se nazývá darem její nepomíjejícnosti.
Než může katolická Církev mít členy, které bude posvěcovat svými svátostmi a vládnout jim svou hierarchií, musí je naučit víru, s níž budou pokřtěni a vstoupí do Církve. V tomto smyslu je její primární funkcí učit, a kdyby neuspěla ve svém učení, zklamala by zcela. Ale ona je nepomíjející, jak jsme viděli. Tudíž nemůže ve svém učení zcela selhat. Katolická Církev nemůže úplně ztratit Pravdu a ti, kdo k ní přicházejí, musí být schopni Pravdu nalézt. Toto je její dar neomylnosti, který vždy měla a vždy bude mít. Ale to nezabraňuje částem Církve, dokonce i velkým částem Církve, upadat vlastním zaviněním do omylu, jako během ariánské krize.
Existuje pouze jediný člen Církve naprosto chráněný před omylem, a tím je papež, jak víme z definice jeho neomylnosti z roku 1870. Ale všimněte si, že dokonce i on je ochráněn pouze tehdy, když naplňuje všechny čtyři podmínky této definice, že (1) definuje, (2) jako papež (3) věc víry nebo mravů, (4) která je závazná pro celou Církev. Jestliže nenaplní kteroukoliv z těchto čtyř podmínek, Duch Svatý jej nemusí chránit před jakýmkoliv možným omylem. Všimněte si však také, že tento dar Církve ohledně neomylnosti není omezen jen na tuto zvláštní „mimořádnou“ výsadu papeže. V Církvi se velký objem neměnného předávání pokladu víry, její neomylnost, děje skrze „řádné“ prostředky. Papež potřebuje použít svou „mimořádnou“ neomylnost pouze příležitostně. Proto je řádný dar Církve jako hora, na níž je papežova mimořádná výsada pouze vrcholkem, pokrytým sněhovou pokrývkou čtyř podmínek definovaných v roce 1870 tak, aby byl dobře viditelný, ale přesto byl jen vrcholkem. A stejně jako vrcholek spočívá na hoře a ne naopak, stejně tak papežova výsada „ex-cathedra“ spočívá na daru Církve, a nikoliv dar Církve na papežově výsadě, ačkoliv tato výsada je nesmírně užitečná pro celou Církev, protože je jasně viditelná a stanovuje, kde je hora.
A jak se tohle všechno týká současné krize Církve? Za prvé, pokud jde o dokumenty Druhého vatikánského koncilu, oba papežové, Jan XXIII. i Pavel VI., se distancovali od jakéhokoliv úmyslu na koncilu definovat jakýkoliv bod víry nebo mravů, a v důsledku toho vyloučili jakoukoliv mimořádnou neomylnost. Co se týká řádné neomylnosti, ta se rozeznává dle jednoty se stálou tradicí, a tak tam, kde Druhý vatikánský koncil říká to, co Církev vždy říkala, je neomylný a my tomu musíme věřit, je-li nám to k věření předloženo. Kde však Druhý vatikánský koncil vstoupil do novot, jež nejsou v souladu s tradicí, byla vyloučena také jakákoliv řádná neomylnost, a tak takové novoty jako koncilní nauku o ekumenismu a náboženské svobodě nesmíme nijak přijímat.
Podobně je tomu s Novus Ordo Missae. Při své generální audienci 19. listopadu 1969 papež Pavel VI. o Novus Ordo řekl, že jeho obřad a rubriky „nejsou samy o sobě dogmatickými definicemi a podléhají různé teologické klasifikaci podle liturgického kontextu, v němž se nalézají“. Těmito slovy vyloučil mimořádnou neomylnost tím, že vyloučil jakékoliv formulování definice. A řádná neomylnost se vztahuje pouze na to, co je v tomto zmateném misálu tradiční, nikoliv na některou nebezpečnou novotu.
Ale můj přítel argumentuje, že teologové říkají, že univerzální církevní disciplinární (nikoliv doktrinální) zákony musí být v nauce také neomylné, jinak by Církev mohla selhat a katolíkům uložit porušenou víru; a že Novus Ordo Missae je právě takovým univerzálním disciplinárním zákonem. Z toho důvodu nemůže být špatný.
Odpověď: klíčovým slovem je „uložit“. Tito teologové chápou univerzální disciplinární zákon Církve jako nutně neomylný, jestliže je povinný nebo nařízený, ale nikoliv pokud je to pouze nabídka, doporučení, návrh nebo povolení, protože v takovém případě není katolíkům uložen omyl. Nejlepší právníci kanonického práva říkají o Novus Ordo legislativě, že zatímco možná uspěla v zavedení nové mše jako alternativního ritu, určitě neměla nikdy dostatečnou právní sílu, aby zrušila tridentský ritus. Z toho důvodu šlo o podvod modernistických autorit a nikdy o skutečnou moc církevního zákona, který uložil novou mši. Proto nová mše, ať už se měla jevit jakákoliv, se nikdy nestala povinnou a tudíž si ani nemůže nárokovat neomylnost jako by byla univerzálním církevním zákonem.
Ne. Nová mše je neobhájitelná a neomylnost je argumentem, který vyžaduje opatrné nakládání.
(mírně redakčně zkráceno)
Překlad: D. Grof